Historie, která se rýmuje – 5. díl 2008: Když řešení jednoho problému pomůže vytvořit problém další

Píše se rok 2000. Internetová bublina praská. Technologické akcie padají a americká ekonomika v následujícím roce vstupuje do recese. Co uděláte, když jste centrální banka a nechcete, aby se problémy finančních trhů přelily hlouběji do ekonomiky? Zlevníte peníze.

Americký Fed začal výrazně snižovat úrokové sazby. Z 6,5 % na konci roku 2000 se základní sazba dostala v červnu 2003 až na 1 %.

Mělo to svůj důvod. Ekonomika potřebovala podporu a Fed se zároveň obával příliš nízké inflace.

Jenže právě tady začíná další kapitola našeho příběhu.

Když jsou peníze levné

Nízké úrokové sazby znamenají levnější financování. Firmám. Investorům. Domácnostem.

Ve stejné době výrazně rostl americký trh nemovitostí. Rostly ceny domů, hypoteční zadlužení a rozšiřovala se dostupnost úvěrů.

Bylo by ale příliš jednoduché říct, že nízké sazby způsobily krizi roku 2008. O jejich skutečném podílu na vzniku realitní bubliny se ekonomové přou dodnes.

Jisté je něco jiného. V jednom období se začalo potkávat několik silných faktorů: levné financování → rostoucí ceny nemovitostí → dostupnější úvěry → vyšší zadlužení → rostoucí ochota podstupovat riziko.

A do toho se měnil samotný způsob, jakým finanční systém s hypotékami pracoval.

Hypotéka už nemusela zůstat v bance

Kdysi byla logika relativně jednoduchá. Instituce půjčila klientovi peníze na dům a úvěr držela ve své bilanci.

Jenže finanční svět se změnil. Hypotéky se prodávaly dál, spojovaly do velkých balíků a stávaly se základem cenných papírů, které kupovali další investoři a finanční instituce.

Tomuto procesu se říká sekuritizace.

Její princip sám o sobě není problém. Rozdělení rizika může být naopak užitečné.

Problém nastává ve chvíli, kdy se zároveň zhoršují úvěrové standardy, roste zadlužení a finanční páka a řetězec mezi tím, kdo úvěr poskytl, a tím, kdo nakonec nese jeho riziko, je stále delší.

Riziko nezmizelo. Jen bylo stále obtížnější vidět, kde přesně se nachází.

Když se systém začne spoléhat na jednu věc

Úvěry postupně získávali i lidé s horší schopností splácet.

Proč to nějakou dobu fungovalo? Jedním z důvodů bylo, že ceny nemovitostí rostly.

Pokud hodnota domu stoupá, řadu problémů lze nějakou dobu odkládat. Nemovitost lze prodat. Úvěr refinancovat. Rostoucí hodnota zástavy vytváří pocit bezpečí.

Jenže celý systém byl stále citlivější na předpoklad, že ceny nemovitostí budou pokračovat vzhůru.

A pak se tento předpoklad přestal naplňovat. Ceny domů přestaly růst a následně začaly klesat. Přibývalo problémových úvěrů.

Teprve tehdy začalo být vidět, kolik rizika se v systému nahromadilo.

A potom přišel rok 2008

Problém několika nesplácených hypoték by sám o sobě globální finanční krizi nezpůsobil.

Jenže hypotéky už dávno nebyly pouze záležitostí mezi majitelem domu a institucí, která mu půjčila. Jejich riziko bylo součástí cenných papírů, investičních portfolií a rozvah finančních institucí.

A čím více začaly ceny nemovitostí klesat a úvěry selhávat, tím obtížnější bylo určit, kde všude ztráty skutečně jsou. Důvěra mizela.

Dne 15. září 2008 požádala investiční banka Lehman Brothers o ochranu před věřiteli.

Nebyl to začátek krize. Byl to jeden z okamžiků, kdy se naplno ukázalo, jak hluboko problém sahá. Problém nebyl jen v hypotékách. Byl v systému, který kolem nich vznikl.

Co nás rok 2008 skutečně učí?

Ne že nemovitosti jsou špatná investice. Ne že hypotéky jsou nebezpečné. A ani to, že nízké úrokové sazby automaticky způsobují finanční krize.

Lekce je podle mě jiná: Riziko nezmizí jen proto, že ho nevidíme.

Můžeme ho rozdělit. Přesunout. Zabalit do složitějšího produktu. Stále ale existuje.

A pokud na podobných předpokladech stojí příliš mnoho částí systému současně, problém jedné z nich se může přenést mnohem dál.

Co to znamená pro investora dnes?

Stejný princip můžeme použít na vlastní majetek. Nemusíme vědět, kdy přijde další krize.

Mnohem důležitější je vědět:

• Na čem stojí moje portfolio?

• Kde mám největší koncentraci majetku?

• Co se stane, když jedna jeho část výrazně oslabí?

• Mám dostatečnou likviditu?

• A jsou moje investice skutečně různorodé, nebo jen vypadají různě a ve skutečnosti závisejí na stejném scénáři?

• 
  

Právě poslední otázka je důležitá. Mít několik investic totiž ještě nemusí znamenat mít skutečně diverzifikované portfolio.

Myšlenka na závěr

Krize roku 2008 nezačala jedním špatným rozhodnutím. Vznikala postupně.

Levné financování. Rostoucí ceny nemovitostí. Dostupnější úvěry. Slábnoucí úvěrové standardy. Vyšší zadlužení. Finanční inovace. Rostoucí finanční páka. Přesouvání rizika.

Jednotlivě mohly tyto části působit zvládnutelně. Nebezpečnou se stala jejich kombinace.

A právě tady se historie znovu rýmuje. Řešení jednoho problému může vytvořit podmínky pro problém další.

Neznamená to, že problémy nemáme řešit. Znamená to, že každé řešení má také své důsledky. A investor nemusí všechny předvídat.

Potřebuje vědět, jaká rizika nese a zda jeho majetek nestojí na jediném scénáři budoucnosti.

Příště

Rok 2008 otřásl finančním systémem. Centrální banky proto udělaly něco, co mělo zásadně ovlivnit další desetiletí.

Úrokové sazby zamířily prakticky k nule a americký Fed začal ve velkém nakupovat finanční aktiva. Kvantitativní uvolňování.

Mimořádné opatření mělo pomoci stabilizovat finanční systém a podpořit ekonomiku. Jenže prostředí mimořádně levných peněz s námi zůstalo mnohem déle.

V příštím díle se podíváme na éru levných peněz – a na otázku, co udělala s cenami aktiv, zadlužením a chováním investorů.

Takhle bych to nechala. Je to fakticky přesnější, ale přitom jsme neztratili původní rytmus ani příběh. Ty si teď v klidu přečti celý pátý díl jako čtenář. Až se k němu vrátíš, budeme případně ladit jen místa, která ti při čtení sama zadrhnou.